Založil jsem si blog a toto je můj první článek. Chtěl bych se věnovat zajímavému tématu - mužské spiritualitě a podělit se s vámi o své úvahy. A už jde o poznatky načtené z knížek anebo o zkušenosti získané skrz jiné muže (díky Bohu za ně) či  vlastní zkušenosti.

Proč toto téma? Myslím si, že je velmi aktuální. V dnešní západní společnosti se mluví o krizi mužské identity. Čím je to způsobeno? Někdy čtu zprávy a skoro, abych se styděl, za to že jsem muž. S muži je spojována spousta negativních věcí ve světě - rozpoutávají války, dopouští se násilí a podobně. Navíc už pomalu, ale jistě muži v západní kultuře přestávají být vychováváni jinými muži. Mnoho rodin je rozpadlých a otec chybí. Nebo otcové často tráví čas v práci namísto toho, aby ho trávili se svými syny. Anebo otec jednoduše neumí předat svou mužskou energii svému synovi, protože pravděpodobně ani jeho otec mu tuto mužskou energii nepředal.

Ve školství je velká převaha žen a chybí mužské vzory. Sám si pamatuji na roky na gymnáziu, kde jedna paní profesorka biologie takovým nepříjemným tónem zmiňovala, že většinu pohlavně přenosných nemocí přenášejí muži. Nebo jiná paní profesorka často kritizovala muže a postavení českých žen. Pamatuji si, jak jsem se cítil v podobných situacích vinen, ani nevím proč, asi proto, že jsem také muž. A naši učitelé? Tělocvikář se měl potřebu před kluky předvádět, co umí z jógy za "figury", konkrétně si pobaveně vzpomínám na "škorpióna". Anebo fyzikář, který byl trochu pako, také se potřeboval předvádět. Matikář, co nabaloval studentky. Autoritu neměli. Jedině profesor biologie stál za to, ale ten šel brzy po našem ročníku do důchodu. Pochopitelně na roky na gymnáziu vzpomínám velmi rád jako na celek. Ale zpětně si uvědomuji, že jsem jako mladý kluk hledal vzory a že právě na gymnáziu jsem je těžko mohl najít. Někteří kluci mohou najít vzor třeba u vedoucího skautu, ale chodí do skautu většina?

Vrátím se však ke vztahu otce a syna. Mimo jiné i z rozhovorů se svými kamarády zjišťuji, že mnoho synů nemá dobré vztahy se svým otcem. Často je v tom mnoho zranění, o kterých neradi hovoří. Ale bývají tam. Jistě, najdou se i takoví, kteří měli se svým otcem vždy dobrý vztah. Mají štěstí a je třeba jim pogratulovat, ale pak třeba pro ně tento blog vůbec není. Zranění způsobené otcem a špatné vztahy s ním však mohou mít obrovské dopady na život mladého muže. Cituji z knihy amerického kazatele Richarda Rohra "Stát se moudrým mužem":

"Německá psycholožka Alice Millerová napsala studii o muži, s nímž se v dětství hrubě zacházelo. Otec ho zbil za každý sebemenší přestupek, ať už skutečný, nebo jen domnělý. Nikdy na syna nevolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho v sobě potlačoval a přiživoval tím svou nenávist. Později se dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl Žid. Jeho zdeformovaná mysl ho dovedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce. Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler."